„Hrajete na přání?“ Nejčastější otázka, se kterou se během
akcí jako DJka pokaždé setkávám. Nejsem DJka v pravém slova smyslu – hudbu
nemíchám z desek, jen pouštím písničky z CDček v takovém sledu,
aby se všichni dobře bavili. Nehraju už ani v klubech a na veřejných
akcích – zaměřuji se na soukromé firemní akce, narozeniny, svatby a jiné oslavy
pro uzavřený okruh osob. Pro zjednodušení se budu dále nazývat přesto DJkou,
protože to tak okolí stejně pojmenovává a vnímá.
Mým cílem je, aby všichni hosté byli spokojeni. Jenže
spokojeni bohužel všichni nebudou nikdy. Co člověk to názor a jiný vkus. Možná
dělám chybu, že nabízím hostům možnost nechat si zahrát písničku na přání.
Někdy to ani nabízet nemusím a všichni to berou automaticky. Už to tak prostě
je – lidé jsou zvyklí si diktovat a mají pocit, že za peníze jde koupit všechno
a já jsem jen ten najatý nádeník, který bude skákat tak, jak se píská. Já to
respektuji a jsem kolikrát ráda, že si řeknou, co mají rádi. Je to jejich akce
a mají na to nárok, když si mé služby platí. Od toho jsem přeci tady, proto si
mě objednali. Jenže kde je ta hranice?
Pořád jsem DJ a ne jukebox. Někdy mi připadá, že opravdu
jukebox jsem. Chybí už jen to, aby mi přistála v kasičce mince za každou
objednanou písničku. Jenže ani jukebox neumí pustit všechny písničky najednou a
za upřednostnění písně na začátek seznamu vyžaduje tato bedna na hudbu zvláštní
příplatek. Já osobně podplácení při akcích nemám ráda. Je příjemné, když
dostanete nějakou kačku navíc nebo Vám přistane na stole drink jako poděkování
za puštění písničky na přání. Jenže potom mají hosté pocit, že si mě mohou
koupit. Beru to tak, že jsem tam pro všechny a tímto jsou ostatní
diskriminovaní.
Byly časy, kdy DJ zejména na veřejných produkcích
v klubech dostali tu a tam od nějakého autora přáníčka nějaký ten peníz
nebo panáčka. Jenže i to se postupem času vyplatilo. Už se mi často nestává, že
by se někdo zeptal, co je dlužen nebo co mi může koupit k pití. Občas se
někdo najde, ale je to velmi zřídka. Když mi host koupí pití nebo mi dá
padesátku, přijde mi to OK jako poděkování. Jakmile ale někdo začne mávat
pětistovkou či větší bankovkou, už se cítím hloupě, protože v tu chvíli se
cítím, že si mě chce koupit a nerada přijímám. Už jsem párkrát odmítla a
dotyčný si tloukl na čelo. Přání jsem splnila i bez úplatku s dobrým
pocitem, že se nenechám koupit. Stalo se i to, že jsem párkrát takový finanční
obnos přijala a po chvíli jsem toho litovala. Dotyčný si pak vymýšlel další
desítky písniček, které chce pustit a došlo až na to, že jsem mu peníze chtěla
vrátit, jelikož takhle to prostě nejde. Tenkrát si onen pán peníze zpět nevzal,
ale trochu se uklidnil a byla s ním lepší řeč.
Navíc si to představte – hudba je dost nahlas, většina hostů
je již v podnapilém stavu a čím více je návštěvníků, tím více rozdílných
přání. V takových případech už si písničky na přání píšu a snažím se je
namixovat tak, aby dávalo jejich pořadí aspoň trochu smysl. Tady neplatí
pravidlo – kdo dřív přijde, ten dřív mele. Ke každé osobě si hned přiřadím, co
chtěla zahrát a když se blíží znovu, aby se připomněla, hned mi to naskočí a
prosím o trpělivost. Snažím se být klidná, slušná a usměvavá a řeknu Vám, že
někdy je to opravdu fuška, udržet chladnou hlavu.
Největší gól je ten, když konečně pustíte nějakou tu
písničku ze seznamu a po chvíli přijde autor přání, že byl na záchodě a
neslyšel to, zda by to šlo pustit znovu. V těchto chvílích už vážně kvetu.
Někdy není problém nějakou fakt dobrou hitovku zopakovat, ale vystavíte se pak
tomu, že přijde nějaký další čekatel na písničku a nechápe, proč hraje tato
podruhé, když ještě neslyšel tu svoji. Řada lidí také nechápe, proč je hloupé
pustit teď AC/DC, když zrovna hraje Michael Jackson. Pokud někdo chce zahrát
něco, co neznám ani já nebo to není zrovna populární skladba, snažím se
vysvětlit, že to nejspíš zabije zábavu a parket se vyprázdní. Občas po naléhání
podlehnu a pustím i toto. Autor přání pak zůstane na parketě sám a taky raději
bez omluvy zmizí.
Už jsem si zvykla na to, že 80% skladeb, které pouštím mě
příliš neoslovují nebo je mám strašně oposlouchané. Nicméně pokud se publikum
baví, baví mě to taky. To, co baví mě, moc často nepouštím, protože to by se
zas většině nepozdávalo. Držím se středního proudu a ověřených hitovek, které
v drtivé většině zaberou. Už jsem malinko zdeformovaná a zjišťuji, že
drobet ztrácím přehled o tom, co za hudbu se mi vlastně líbí. Přesto mám své
oblíbené interprety a písničky – o tom zase někdy příště :)
Žádné komentáře:
Okomentovat