Mireček jel k tátovi, takže část odpoledne a večera volná. Jsem u našich, muž bohužel daleko, takže mám několik hodin jen pro sebe. Co teď? Co dřív? Pracovat či relaxovat? Film? Číst si? Psát? Je toho tolik, co chci stihnout. Nakonec nestihnu nic. Teda něco ano, ale výsledku je to nic proti původním plánům. Štve mě, že nemám víc času. Že neumím lépe hospodařit s časem. Možná se moc soustředím na sebe a na své potřeby. Jsem sobec? Jenže já toho chci stihnout hrozně moc - život je krátký a dny čím dál kratší. A strašně mě štve, že si nemůžu číst v autě, protože mi je hned blbě. A ty hodiny za volantem. Ty nudné hodiny. Kdybych aspoň mohla poslouchat nějakou oblíbenou hudbu nebo audio knihu. Jenže můj věčný spolucestovatel vyžaduje dětské písničky - v lepším případě ty lidové a ne ty, které zpívám já. To už je úplné vymejvání mozku - poslouchat celou cestu dětské písničky, které jsem nazpívala. Je dobře, že se to dětem líbí, ale že bych to musela slyšet 10x za sebou během cesty, to už je drobet moc.
Nahrála jsem si film na flashku ve tvaru kačera Donalda, že si pustím a přestanu čučet do počítače. Jenže ta blbá flashka díky hlavičce kačera nejde strčit do televize. Takže film nebude - nahrávat to na jinou jsem už líná. Předsevzetí jít brzy spát zas nevyšlo - je 0:40 a já mám ještě hrozně moc plánů. A moje denní předsevzetí vstát brzy ráno vyjde? Dost pochybuji - zítra mě z pelechu dostane buď děsný hlad, nebo potřeba letět na WC. Jiný rozumný důvod vstávat před polednem nevidím. Jeden z těch dnů, které jsem před narození Mirečka praktikovala minimálně jednou týdně - spát, než sama budu chtít vstát. Miluju spánek a nenávidím vstávání. Nenašla jsem ještě pádný důvod, proč ráno bez odkladu vyletět z postele - leda to, že jsem zaspala a už startuji a spěchám, spěchám a pořád někam spěchám. Moje další předsevzetí do každého nového dne - nespěchat. Dnes to zas nevyšlo. Tak zkusíme začít zítra.
A co zítra ještě musím? Nemyslet jen na sebe, ale častěji psát zamilované zprávičky svému mužíčkovi. On si to totiž zaslouží. Myslím na něj. Neustále. Jen prostě už tak často nedatluji zprávy jako dřív. Proč? Protože vím, že on ví, že na něj myslím. Ale stejně to asi potřebuje opakovat. Takže se překonám a budu i v autě civět do telefonu, abych mu dokázala, že na něj opravdu myslím a je mi jedno, jestli mi bude při psaní zpráv za jízdy blbě jako vždycky. To za to stojí!
Dnes jsem si vyložila se sestřenkami karty a byly krásné, pozitivní, plné pravdy a mé současné nálady. Byl to odraz mého nynějšího rozpoložení a hodně mě to uklidnilo. Ani nevím proč - kartám nijak zvlášť nepřikládám důležitost. Jen to bylo fajn.
A dnešní negativní zážitek? Dala jsem na zadek mému čtyřletému synovci. Teda jeden výchovný plácanec. Poslouchat se musí, a když to nejde slovy a po dobrém, tak není jiné východisko. Asi to ani v tom hysterickém záchvatu nevnímal, ale strašně mě naštval. Ta zlomyslnost v jeho očích. To opovržení a výsměch. Zasloužil si to, ale stejně mi to leží v hlavě. Nakonec mu to vše bylo líto a plakal a plakal a plakal, že ho to mrzí. Miluju ho. Stejně tak jako svého syna. Miluju svého mužíčka - ač je to přítel a ne manžel, nemám ráda v této souvislosti slovo přítel nebo snad partner či dokonce druh. Prostě je to mužíček! Mužíček jménem M. Syn s křestním jménem M. Můj otec se jmenuje také od M. Má jedna nejlepší kamarádka začíná na M. Druhá je taky M. Třetí má příjmení na M. Mamka se nejmenuje od M, ale máma přece také začíná na M. Asi budu muset nechat přejmenovat ségru (třeba na McBarbora), babičku (moje milovaná mastičkářka) a synovce (můj miláček), aby mi to do těch eMek nejmilejších zapadal. Kdyby nebyl Mireček hošíček, byl by Magdaléna. Miluji M! Moc!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat